Genetický pokrok a zachování genetické variability: jsou tyto pojmy neslučitelné? Případ anglického rajgrasu na pozadí 40 let šlechtění pícninových a travních odrůd

Anglický rajgras je nejčastěji pěstovaným druhem trav v Evropě, který se vyznačuje dvojím využitím – jako krmivo pro přežvýkavce a jako trávník pro pokrytí půdy a pro estetické účely. Zlepšování tohoto druhu začalo významně teprve velmi postupně v 50. letech 20. století, přičemž specifické šlechtitelské cíle pro využití jako trávník byly stanoveny ještě později, až ke konci 60. let. V letech 2006 až 2008 bylo provedeno hodnocení obou způsobů využití prostřednictvím 14 pokusů realizovaných v rámci sítě Asociace šlechtitelů pícnin (ACVF) a na 61 spontánních populací nebo odrůd zapsaných v letech 1974 až 2004, z nichž 32 bylo zapsáno ve francouzském katalogu travních odrůd a 14 v katalogu pícninových odrůd. Fenotypové hodnocení bylo rovněž doplněno dvěma pokusy zaměřenými na produkci osiva. Současně byla celá sbírka genotypována pomocí 16 molekulárních markerů specifických pro PCR1 po výběru na základě polymorfismu a přenositelnosti na sekvenátor z 197 veřejně dostupných markerů různého charakteru, které byly k dispozici v roce 2005. Výsledky ukazují, že mezi těmito dvěma typy se nyní objevuje výrazná fenotypová diferenciace, pokud jde o znaky morfologie listů, produktivity a nutriční hodnoty, zatímco oba směry šlechtění směřují k lepší odolnosti vůči chorobám a k eliminaci nepříznivých znaků pohlavního rozmnožování, jako je střídavost a letní odnožování. Nebylo však prokázáno žádné ovlivnění procesu odrůdového šlechtění na produktivitu zrna, která se i nadále vyznačuje extrémní variabilitou mezi všemi odrůdami bez ohledu na jejich typ. Na molekulární úrovni se genetická diferenciace mezi pícninami a travními porosty vyvíjí jen velmi pomalu ve srovnání s diferenciací mezi odrůdami v rámci každého typu, která je nyní výrazně vyšší než ta mezi přírodními populacemi. Zlepšování anglického rajgrasu prostřednictvím opakované selekce, syntetických odrůd a fungování katalogů tak ilustruje obzvláště účinný kolektivní systém, který umožňuje dosahovat pravidelného genetického pokroku a zároveň omezovat úbytek genetické rozmanitosti druhu.